Lidská práva jsou kulturou naší doby

Ať se podíváme jakkoli do minulosti, vždy uvidíme, že vládl jistý řád.
Byly to tradice společnosti – to, jak se lidé o sebe navzájem starali.

Nešlo jen o péči maladších občanů o starší, pomoc měst sirotkům,
ale města mezi sebou navzájem a země, které posílaly pomoc dalším zemím.

Lidé se starali jeden o druhého, a to, jak se o sebe starali mimo svoji rodinu,
nazýváme dnes lidskými právy.

Lidská práva tak nejsou principy kdesi ve vzduchu, nebo něco,
co by mohlo vadit mezinárodnímu obchodu či jakýmkoli smlouvám.

Existuje jen jeden důvod pro všechny ty rezoluce, sankce, zákony,
demonstrace, prohlášení a petice všude po světě.

Tím důvodem je starost o druhé.

A je absurdní, aby se země za něco takového musely stydět, či hanit sami sebe. Takové praktiky totiž vytváří kulturu, ve které nikdo z nás žít nechce – svět, kde nikdo nikomu nestojí ani za řeč.

Máme krásný příklad z nedávné lidskoprávní politiky ČR:
Pokud např. Čína vyžaduje od ČR “nevměšování se do vnitřních záležitostí”,
tak jinými slovy požaduje, aby se nikdo nestaral o její vlastní občany
a ignoroval je, ať už budou v jakékoli situaci.

Jak bychom si ale připadali v takovéto situaci my?

Co kdyby naši lidé byli vládou mučeni, zavíráni do vězení,
nuceni k “doznání” se ve veřejných televizích k tomu že urazili ostatní,
a posílání do pracovních táborů…

A naše vláda požadovala po Slovensku, které se s tím snažilo něco udělat,
aby se nevměšovalo do “vnitřních záležitostí”?

Byli bychom všichni znechuceni.

Proto je třeba teď, před zimními svátky, přistoupit k lidských právům svátečně, a vidět v nich to, čím opravdu jsou – starost o druhé.

Pavel Porubiak,
IRCC